SINUHET-Mika Waltari
29. 4. 2008
Sinuhet pochází z královského rodu, ale po většinu svého života o tom nemá tušení. Jako malého ho totiž našli jeho "rodiče" plout v loďce po Nilu, vzali si ho za vlastního a vychovávali ho. Sinuhet vystudoval na lékaře stejně jako jeho otec a byl vysvěcen na kněze I. stupně. Byl velmi inteligentní, avšak ani přesto se mu nevyhnulo mnoho útrap a problémů, které si povětšinou přivodil sám, svou slepou důvěrou a naivitou. V mládí například z nerozvážnosti upsal veškerý svůj majetek, a také majetek svých rodičů lstivé Nefernefernefer (dále jen Nefer), což vedlo k tomu, že si jeho rodiče vzali život. Vždyť ale aspoň musel tušit, o co Nefer jde. Ačkoliv byl tehdy Sinuhet ještě mlád, rozhodně nebyl hloupý. Zato byl ale velmi nezkušený a Nefer ho dokázala svými půvaby obelstít. Byl okouzlen její krásou a snad i její nedostupností, která pro něj byla nejspíše něčím neodolatelným. Když ale promrhal veškerý majetek, musel být skutečně hodně zaslepen a zmaten. Velký díl viny ležel za tyto činy samozřejmě na Nefer, ale ještě větší na Sinuhetovi, který si to nikdy nechtěl připustit. Cítil se polapen do Nefeřiných spárů a obelstěn. Proto, když se mu později naskytla příležitost, aby se Nefer pomstil, ani chvíli neváhal. Měl potřebu někoho za své činy potrestat, svalit na něj vinu. Avšak tento čin Sinuheta nijak neuspokojil, cítil se ještě hůře, než kdyby to býval neudělal. Nevím, co si od toho sliboval. Snad čekal, že se mu uleví. Ale nestalo se, Nefer z toho vyšla opět se vztyčenou hlavou, ještě bohatší a lstivější než dříve.
Krátce po té, když si Sinuhet uvědomil, co provedl, dostihly ho výčitky, před nimiž se snažil uprchnout. Spolu se svým sluhou Kaptahem se tedy vydalna dlouhou cestu mimo Egypt. Jeho kroky vedly do Sýrie, země Mittanu, do Babylónu, země Chetti… Během svého putování si rozšiřoval své vědění, přiučoval se stále novému, jak v lékařství, tak i v samotném společenském životě, získával poznatky o různých kulturách a jejich léčebných metodách. Během dlouhých cest plných dobrodružství kolísala i Sinuhetova víra v bohy a zmítal se mezi mnoha otázkami, na které si nedokázal odpovědět. V Babylóně zachránil krásnou Mineu, kterou by jinak čekal nemilý osud, a protože se do ní zamiloval, odjel s ní do její rodné země na Krétu, kde byla Minea zvolena, aby vstoupila do Bohova domu, což byla pro všechny Kréťany nesmírná čest. Ještě se odtamtud ale nikdo nevrátil, nicméně Minea se Sinuhetem ještě den před jejím odchodem rozbila džbán a slíbila mu, že se navrátí. Když se tak ale dlouho nedělo, Sinuhet, který už pomýšlel na nejrhorší, se spolu s Kaptahem vypravil Mineu hledat. Naneštěstí, se Sinuhetova hrůzná domněnka vyplnila, protože Mineu našli již mrtvou.
Zarážející ovšem je, že se tvrdilo, že z Bohova domu nikdo nikdy nevyšel, aby mohl podat ostatním svědectví, jaký život je za jeho zdmi. Prý byl ale život uvnitř domu pln blahobytu a pohodlí, a tudíž nikdo netoužil po návratu zpět. Jediný, kdo vždy vstoupil za bránu Bohova domu byl Minotaurus. Ano, právě ten kněz, jež do jeho útrob zavedl Mineu a usmrtil ji tam. Vrátil se zpět, a všichni to brali jako samozřejmost. To opravdu nikoho nenapadlo, že by jim mohl Minotaurus říci, jak to opravdu je? Co viděl? Možná ne, byli tak hluboce zaslepeni svou vírou v Boha, že je to ani nenapadlo. Nebo měli k Minotaurovi takovou obrovskou úctu, že si nedovolili otázat se ho? A byli by vůbec Kréťané svolní do Bohova domu vstoupit, kdyby věděli, jaká nestvůra tam na ně číhá? Na tuto otázku je těžké odpovědět. Kdyby Kréťané věděli o nestvůře, která se skrývá v Bohově domě, nejspíše by se bránili, nebo by měli alespoň strach. Snad by se i vzbouřili, kdyby jí měli být vědomě předhozeni jako lidské oběti… Na druhou stranu byla v některých dávných kulturách pro lid obrovská čest, když se mohli stát lidskými oběťmi pro vlastního Boha.
Po Mineině smrti opustil Sinuhet pln zármutku Krétu a vrátil se zpět do Sýrie. Po dlouhé době strávené mimo svou vlast se konečně dopravil do Vesetu, kde se mezitím mladý faraon Achnaton snažil nastolit kult nového boha - Atona. Achnaton byl pevně přesvědčen ve správnost svých činů, a nedal na Atona dopustit. První událostí, která jeho víru narušila a přiměla ho k pochybám, byla smrt jeho druhé nejstarší dcery Meketaton. Její smrt pro něj byla obrovskou duševní ranou a nedokázal se s tím vyrovnat. Meketatonina smrt skutečně zapříčinila to, že Achnatonova víra v jeho boha Atona začala kolísat. Nemohl pochopit, proč se od něj Aton odvrátil a jak to všechno vůbec mohl doupustit. Druhou událostí, která faraonovy pochybnosti v Atona ještě prohloubila, byl útok na jeho osobu, kdy mu v náručí zemřel mladík, jenž se ho snažil zachránit. Tehdy si Achnaton, který sice hlásal, že chce žít jen v pravdě stejně jako jeho bůh, začal uvědomovat, že všechno není takové, jak se před něj předkládalo. Po těchto událostech se ještě více obrátil sám k sobě a také k Atonovi, jehož přízeň si chtěl znovu získat.
V Egyptě tak začaly vznikat nedozírné spory mezi Amonovými kněžími, kteří měli po boku mnoho Amonových přívrženců, a těmi, kteří po způsobu faraona věřili v nového boha. Avšak ve skrytu duše se stejně jen snažili Atonovi věřící zalíbit Achnatonovi, být mu po vůli.
Faraon přemluvil Sinuheta, aby mu pomáhal v plnění jeho cílů, a Sinuhet mu nedokázal odporovat. Velitelem faraonových vojsk se stal Haremheb, dlouholetý Sinuhetův přítel. Sinuhet tedy působil místy ve Vesetu a v Achetatonu, městě, které nechal Achnaton vybudovat dle svých představ. Ve Vesetu se Sinuhet setkal s Merit, zamiloval se do ní, a ta mu později porodila syna. To se ale Sinuhet dozvěděl až v tom okamžiku, kdy Merit i maličkého Thovta zavraždili při jedné ze šarvátek. Pro citlivého, osamělého a osudem těžce zkoušeného Sinuheta to byla obrovská ztráta. Po dlouhých bojích mezi vyznavači Atona a Amona nakonec přeci jen zvítězil Amon.
Po ukončení těchto dlouhých a únavných bojů, které oslabily celý Egypt začali Haremheb a kněz Aj spřádat plány proti faraonovi, aby mohli vládnout místo něj. Sinuhet se tedy díky jejich naléhání odvážil podat Achnatonovi jed, který kdysi získal od Amonových kněží právě pro tyto účely. Faraonovi došlo, co se děje, ale byl smířen se svým osudem a jed vypil, načež zemřel. Co ale Sinuheta k jeho náhlému rozhodnutí, aby faraona otrávil, vedlo? Důvodů, které jeho rozhodování usnadnily, bylo mnoho. Jednak si Sinuhet uvědomoval, jaké zlo Achnaton díky víře v Atona napáchal, a nechtěl, aby to pokračovalo, nebo aby se to dokonce stupňovalo. Další příčinou mohl být soucit, k psychicky narušenému faraonovi, který byl jeho přítelem a zas tak úplně nevěděl, co činí. Sinuhet tušil, že smrt pro něj bude nejspíše nejjednodušším řešením z problémů, které by mohly v budoucnu nastat, protože nenávist lidu vůči Atonovi i samotnému Achnatonovi se v Egyptě den ode dne násobila. Podle mého názoru byl ale hlavní důvod zcela jinde. Sinuhet faraona vinil ze smrti Merit a Thovta. Vždyť kdyby Achnaton nepropadl víře v Atona a nesnažil se ho dostat na Amonovo místo, nevznikly by nepokoje a nebylo by příležitosti, při níž by mohli oba zemřít. Neposlední příčinou Sinuhetova jednání mohla být skutečnost, že na trůnu měl být on, nikoli Achnaton. Vždyť právě on byl synem velikého faraona, to on měl vládnout zemi Horní a Dolní, ale nebylo to tak. Namísto Sinuheta vládl Achnaton, který byl s největší pravděpodobností synem kněze Aje…no nebyly to podstatné důvody, které mohly Sinuheta vést k tomu, aby Achnatonovi podal onu poslední číši?
Po Achnatonově smrti začal Aj s Haremhebem pomaličku uskutečňovat své plány, díky nimž by se mohli ujmout vlády nad celým Egyptem. Haremheb vyhlásil Svatou válku a odjel bojovat,a by obnovil bývalou moc Egypta, a také tím upevnil moc svou. Mezitímco Haremheb bojoval se svými vojsky proti Chetitům, usedl na egyptský trůn mladičký Tutanchamon. Avšak ten byl v té době ještě dítětem, nechyl sebou proto manipulovat a vlády se tak tajně jeho prostřednictvím ujal Aj. Ten ale jen vyčkával, až Haremheb dosáhne míru, aby se sám mohl stát faraonem. Nechtěl totiž, aby veškeré útrapy války, které by mohly Egypt postihnout, padly na jeho hlavu. Dofal, že si ho lid bude pamatovat jako faraona, jenž zemi pozdvihl po všech strastech, které ji v minulosti sužovaly.
Jakmile bylo prohlášeno Haremhebovo vítězství, mladý faraon náhle zemřel. Zřejmě to ale nebyla tak náhlá a neočekávaná smrt. Aj ji musel plánovat dlouho dopředu, aby mohl uskutečnit své záměry. Mohlo by se zdát, že teď už Haremhebovým a Ajovým cílům nic nestálo v cestě, ale to by se nesmělo ukázat, že Achnatonova sestra Beketamon společně s jeho manželkou Nefertiti spřádají zcela jiné plány, které by mohly ohrozit budoucnost celého Egypta.
Beketamon se nabídla chetitskému králi, že si vezme jednoho z jeho synů za muže, a bude tak po jejím boku moci vládnout celé zemi. V okamžiku, kdy se to dozvěděl Aj, vypravil se spolu s Haremhebem za Sinuhetem, aby tomu zabránil. Jak, je více než jasné. Musel Chetitského prince usmrtit na jeho cestě do Egypta. Sinuhet s tímto úkolem nesouhlasil a nechtěl se opět stát vrahem, ale nakonec svolil. Snad kvůli tomu, aby Egypt, jeho rodná země nepadla do nesprávných rukou, ale hlavní roli v jeho rozhodnutí hrála hrozba smrti, kterou mu pohrozil Haremheb, neuposlechl-li by.
Hned jak byl Egypt zbaven oné hrozby, vsadil si Aj na hlavu koruny země Horní i Dolní a konečně se mu tak splnilo to, oč tak dlouze usiloval. Aby mohl Haremheb po Ajově smrti nastoupit na trůn musel si vzít za ženu Beketaton, jež měla královskou krev. Ta ale Haremheba ze srdce nenáviděla, a také mu to dávala značně najevo. Ponižovala ho, jak jen mohla a to nejen za jeho nepřítomnosti, kdy byl ve válce, ale i v době, kdy už byl po Ajově smrti faraonem.
V době, kdy Haremheb s Ajem pomalu nabývali svou moc a upevňovali ji, žil Sinuhet téměř poklidný, ale velmi osamělý život ve svém domě. Přemýšlel nad svým dosavadním životem, nad činy, jež vykonal, ať už dobré, či zlé… Trápilo ho svědomí, a stále častěji vzpomínal na mrtvého faraona Achnatona a na Atona. Ve svém stáří začínal téměř bláznit. Toužil, aby se znovu obnovila Atonova moc. Pomalu začínal nenávidět Haremheba, ačkoliv to býval jeho dobrý přítel. Nenáviděl ho kvůli válkám, které vedl, kvůli utrpení, které způsoboval, kvůli poměrům, jaké byli v Egpytě… Nenáviděl ho také za činy, jež sám spáchal - ony dvě vraždy, k nimž ho Haremheb přiměl. Ve skrytu duše ho zajisté nenáviděl i kvůli tomu, že vůbec vládne, že se stal faraonem, místo něj. Tyto myšlenky Sinuheta pronásledovaly dnem i nocí.
Své názory si ale nenechával pro sebe… hovořil o Haremhebových činech téměř neustále a bylo jisté, že se o tom sám faraon musel jednoho dne dozvědět. Haremheb si tedy nechal Sinuheta zavolat, a odsoudil ho k věčnému vyhnanství. Možná čekal, že ho bude Sinuhet odprošovat, aby se nad ním smiloval, ale Sinuhet si ponechal svou důstojnost a neučinil tak. Ačkoliv si nedokázal představit, že navždy opustí rodný Egypt a bude žít sám v cizí zemi, neodporoval a přijal svůj úděl…
Mika Waltari [19. 9. 1908 - 26. 8. 1979]
Mika Waltari pocházel z rodiny luteránského pastora, jeho otec zemřel když mu bylo 5 let. Studoval teologii, kterou však nedokončil. Vystudoval filozofii, několik let pracoval jako žurnalista a začal se věnovat literatuře.
Do literatury vstoupil ve dvacátých letech jako básník a člen literární skupiny Tulenkantajat - Nositelé ohně, kde působil jako vůdčí osobností. Tato skupina se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské proudy.
Mika Waltari miloval dálky, exotické země, orient a svobodu. Měl odpor k válce. Ve třicátých letech se v jeho dílech objevují negativní tóny, které souvisejí nejen se špatnou mezinárodní situací Finska, kdy mnoho lidí žilo v bídě.